Porodní příběh

Uběhlo krásných 8 měsíců, co se to stalo. Teď, když vám tento příběh píšu, sedím na sluníčku a užívám si babího léta, les hýří všemi barvami a já se nořím do příběhu jednoho únorového dne. Bylo tenkrát taky slunečno, krásně. V úterý odpoledne jsem byla u mojí kamarádky Irenky na fyzioterapii. V průběhu terapie se moje tělo krásně uvolňovalo a mimi tak dostávalo další centimetry kýženého prostoru. Před koncem terapie, když mi Irča propojovala místa v těle, se kterými jsme pracovaly, jsem ucítila zvláštní smutek. V ten moment Irča říká: „Tvoje tělo je smutné, že už nebude těhotné, moc si to užilo. Jsi připravená porodit.“ Smutek rychle odezněl, já jsem se postavila a v euforii skočila Irče kolem krku: „Jéé, já budu rodit!“ Doma moje euforie pokračovala, vyrazila jsem ještě na procházku a protančila ji se sluchátky v uších. Tolik jsem se těšila! Večer jsem usínala v horlivém očekávání.

            Nad ránem jsem zaznamenala tři poslíčky a bylo to jiné, než v posledních týdnech. Věděla jsem to! Je to tu! Naše holčička se rozhodla. Je čas. Tolik se na sebe těšíme. Dnes to vypukne! Brzo budeme všichni spolu. Teda spolu jsme byli už i předtím, známe se už rok. Pár měsíců po kouzelném setkání s mým mužem se nám začala ukazovat. V obrazech, pocitech, v energii. Tmavovlasá copatá barevná holčička. Když jsme se rozhodli a řekli jí oba své ANO, jedné noci k nám přiletěla, a hned při početí mě pěkně vyškolila. Myslela jsem si, že to nebylo ještě ono, že nejsem těhotná. Můj muž věděl, že jsem, ale uvěřil mému úsudku. Hihi, to se mi občas stává, když už mám pocit, že jsem jako skoro osvícená, všechno cítím a vnímám. No zkrátka dala mému egu ťafku, a to ještě nebyla ani fazolka.

            Ale zpátky ke dni D. Je středa ráno a já netrpělivě čekám, než se vzbudí muž vedle mě, abych mu to všechno mohla říct. Kouká trochu vykuleně a trošku si fňukne: „Já jsem si ještě myslel na ranní sex.“ „No to je skvělé!“ opáčím mu se slovy, že to je nejlepší způsob, jak začít porod. A byl. Krátce po milování mi odešla hlenová zátka, mohlo být třeba deset hodin dopoledne, muž si zrušil práci, a tak nějak normálně jsme pokračovali v načatém dni. Jedli jsme, byli v lese na procházce, začali vařit slepičí vývar. Tady uvedu zajímavý poznatek, který sedí s tím, co jsem četla. Já jsem totiž nebyla schopná číst! A to jsem měla jen lehounké nepravidelné vlnky. Písmenka se rozbíhala a já ne a ne je chytit. S úsměvem jsem vzdala pokus o nejlepší recept a vaření přenechala muži. Kolem druhé odpoledne jsme si dali pozdní oběd (to už jsem seděla na míči, protože tvrdý povrch už byl pro mě nekomfortní) a občas se zastavila a nořila se do sebe. Vědomě jsem se ladila na miminko, klidně dýchala a otevírala jí cestu. Byl to velmi příjemný meditativní stav. Rozhodla jsem se jít do vany, kde jsem si naposled pohodlně lehla a zároveň došla k důležitému rozhodnutí. Budeme u porodu sami. Měli jsme v záloze dříve jmenovanou Irču, která je intuitivní a krásně pracuje s tělem, ale já jsem vnímala, že to zvládneme, a chtěla jsem si tento nejintimnější okamžik svého života plně užít s mým mužem a s naší holčičkou.

            Jedna z kontrakcí mě vystřelila ve vaně do sedu, a to už jsem věděla, že je čas jít si nachystat hnízdečko. V ložnici jsem si vytvořila místečka na zemi i na matraci. Muž mi pomohl přesunout kostku, připravit míč a krásně zatemnil okna dekami, aby byla v ložnici co největší tma. Tmu jsem totiž chtěla! Cítila. Potřebovala. Milovala. Tma byla nutnost, děj se, co děj. Jedna zapálená svíčka a hudba dodávaly prostoru kouzelnou atmosféru. Muž už byl u mě. Celou dobu, co jsem vyšla z vany, jsem byla nahá, ani mě nenapadlo cokoli si na sebe obléct. Bylo to tak přirozené. Objímali jsme se a muž mi říká: „Máš kolem sebe tři anděly a já mám taky jednoho.“ Bylo to tak jasné a normální. Porod je posvátná chvíle. Z naší ložnice se ten večer stal chrám. Ač můj muž pracuje jako šaman a léčí, porod vlastního dítěte byl pro něj veliká výzva. Od začátku jsem vnímala jeho obrovskou důvěru ve mě, v sílu Matky. Občas měl nějakou pochybnost, ale se slovy „Já si to zpracuju“, byl brzy zase naprosto klidný. Bylo úžasné ho vedle sebe mít celé těhotenství i při porodu, a to neříkám, že vždy všechno bylo růžové. Na začátku porodu byl trošku nervózní, jako by nevěděl, co se po něm chce. Ale až to začalo být intenzivní, naladil se na mě a na celý proces a byl prostě úžasný. Pracoval se mnou intuitivně, různě mi přikládal ruce, povídal si s miminkem v energiích, jednou mi třeba označil tři body na zádech, něco luplo a mně se nesmírně ulevilo. Zpočátku, když jsem byla na všech čtyřech, byl přede mnou, opírala jsem se o něj. Brzy mi začalo být příjemné mít ho v zádech. Cítila jsem se chráněná, podporovaná a milovaná. Mohlo být kolem šesté hodiny večerní, porod byl pro mě extatický až erotický a sexuální zážitek. Když jsem se vlnila na čtyřech, muž neskrývaně poznamenal, že nechápe, proč chlapi nechtějí být u porodu, prý krásná podívaná. Hypnoporod pecka. Dýchala jsem s vlnami, otevírala se, poslouchala své tělo. Byl i moment, kdy jsem se nehýbala vůbec, jen dýchala a vnímala, že když dýchám s vlnou, je příjemná, ale když začnu přemýšlet či se stáhnu, bolí. „Wow“, říkala jsem si, „Ten porod fakt nemusí bolet, hustý.“

            Zavřeli jsme okno. Byl to už takový hlasitější akt :) V paneláku. Jedna z vln mě vystřelila do stoje, cítila jsem, že už jsem hezky otevřená. Opřela jsem se o zeď a moje tělo chtělo tlačit. Mohlo být třeba osm hodin večer, naposled jsem se podívala na hodiny s tím, že od teď čas neexistuje. On teda moc neexistoval ani předtím, ale teď už jsem byla jen já, mimi a muž, který stál oddaně za mnou, držel mi ruce na ledvinách a zpíval. Vyluzovala jsem zvuky, které pocházely snad z nitra země i vesmíru. Cítila jsem, jak zvuk, hrdelní řev i ječící chór otevírají moje tělo a holčička sestupuje. Tento uragán ve mně nabíral na otáčkách a já jsem byla plně koncentrovaná. Totálně ponořená do sebe, do přítomného okamžiku. A můj muž, stojící za mnou, pevný jako skála, potichu zpíval – ukolébavky, písničky pro malou i svoje šamanské písně a pro mě to byla taková síla! Já, zmítaná v bouři zvuků, dějů, pohybů jsem se k němu v pauzách mezi kontrakcemi chodila v představě schoulit, spočinout. Jeho klid a tichý hlas byl tak dokonale utišující a já jsem věděla, že spolu zvládneme úplně všechno na světě. Že pokud budeme oba dva ve své síle, můžeme stvořit ráj na Zemi. Bylo to úchvatné propojení. Tvoření. Nejintenzivnější přítomné vznikání nové bytosti. Posvátný okamžik. Síla, která umí pohnout celým Vesmírem. Dokonalost.

            Ve 22:20 mi praskla voda, a to byl teda vodopád. Pohotově jsem křikla na muže: „Mísu!“, dal ji pode mě a zbytek plodové vody zahučel v naší krásné zelené placentové míse. Bylo mi příjemné mít ji pod sebou. Při tlacích si člověk občas učurne, ukákne (je nesmírně propojující pokakat svého muže), podložku jsem pod sebou neměla, porod ve stoje jsem neočekávala. Nastala obrovská úleva, malá jako by sesedla, cítila jsem ji blízko. Bylo zhruba 23:15 a já už se několik hodin zmítala ve vypuzovacích kontrakcích. Už to bylo dlouhé, zapochybovala jsem, dostala jsem strach, jestli tam není nějak zaseklá. Naladila jsem se na ni a ptám se jí: „Holčičko, nejsi tak nějak špatně? Zdá se mi to dlouhé a mám strach.“ Za chvilku mi od ní přišla odpověď: „Mami, nemysli a roď.“ „Uuuuuffff, skvělé, tak jedeme dál,“ pomyslela jsem si a s euforií pokračovala dál. Ve stejný moment (čas opravdu neexistoval) mě napadla myšlenka na císařský řez a s obrovskou úctou jsem pohlížela na všechny ženy, které se pro něj rozhodly. Věděla jsem, že v tak vypjaté chvíli, jako byla tato bych s radostí a touhou řekla: „Ano! Rozřízněte mě, prosím!“ Ale tu možnost jsem neměla, tuto otázku jsem nedostala, a tak jsem pokračovala dál.

            Za chvilku jsem ucítila hlavičku. „Kolo ohně“, napadlo mě a u toho taky slova Lucky Suché Groverové: „V okamžiku maximálního otevření se vaše tělo bude chtít stáhnout nebo zatlačit, vy ale nedělejte nic, jen dýchejte. Dýchala jsem jak o život a říkala si: „Dobře, Lucko, tak já to zkusím, nedělám nic, dýchám, nedělám nic, úúúúú.“ Rukou už jsem si sáhla na temeno naší krásné holčičky, a hlavička během jedné kontrakce vyšla celá. Věděla jsem, že kdybych chtěla a přitlačila, vyklouzla by celá, ale zastavil mě hlas další moudré ženy: „Počkej si na další kontrakci, užij si to.“ A já počkala. Ten okamžik snad trval věčnost. Věděla jsem, že to nejnáročnější už máme za sebou, cítila ohromnou úlevu a takový boží klid. Malá byla tak teploučká a heboučká. Byla stále plně koncentrovaná, v procesu, ani nepípla. Na další kontrakci šlo celé tělíčko. Chytla jsem si ji, přitiskla na hrudník a sedla si na koberec, kde máme dodnes krásnou skvrnu, kterou můj muž vyčistil do tvaru srdíčka. Zpívala jsem jí uvítací písničku, když muž říká: „Nějak chrčí“, „Asi má v plicích plodovou vodu“, říkám mu v klidu a pohmatem kontroluju tělíčko. Vnímám šňůru kolem krku, kterou odmotávám, a malá si odkašle. Měli jsme naprostou tmu, v závěru porodu jsem si vyžádala zhasnout i svíčku, zahlídla jsem jen slzu v oku mého muže. A já? Necítila jsem NIC. Byla jsem tak plně přítomná, jako kanál vědomí, bez osobnosti, myšlenek, pocitů, emocí. Byla jsem naplněna prázdnotou a vnitřním klidem.

            Přesunuli jsme se na matraci a já jsem začala pomaličku vnímat, co se to tady všechno odehrálo. „Wow, tak to je síla.“ Malou jsem si položila na bříško a nechala ji dolézt k prsu, kde se notně napila a spokojeně usnula. Samopřisátí trvalo víc než půl hodiny a byla to nádhera. Příroda ví. Ach, jak je to úžasně zařízeno. Brzy jsem cítila, jako by placenta chtěla ven, předala jsem malou muži na hrudník, dala si pod sebe mísu a čekala. Poděkovali jsme placentě, že vyživovala a chránila naši holčičku a zvali ji ven. A nic. Nešla. V ten moment jsem si vzpomněla na slova Terezy Kramerové: „Když placenta nevychází, žena chce pozornost stáhnout zpátky k sobě. Všichni jsou dojatí z miminka, ale je tu i matka, která porodila.“ „Hmm, necítím to úplně tak – muž na mě koukal jak na Bohyni, mimi na mě koukalo jak na Bohyni, ale řekla jsem si, že za pokus nic nedám. Zavřela jsem oči a v duchu si řekla pár krásných vět: „Jsem Bohyně, jsem úžasná, zvládla jsem porodit dítě, moje tělo je dokonalé.“ Sotva jsem to dokončila, ucítila jsem slabou vlnku a šup, s hřejivým pohlazením vyklouzla. „Tak to je mazec“, řekla jsem si a odešla do sprchy.

            To, co jsem spatřila v koupelně v zrcadle, jsem opravdu nečekala. Byla jsem tak nádherná! Překrásná! Lesk v očích, rudé tváře i rty. Zakrvavený hrudník ze mě dělal matku bojovnici, wooow! Nemohla jsem se na sebe vynadívat. Opatrně jsem vešla do vany, nohy se mi třepaly jako bych běžela maraton, možná i dva, ale pustit na sebe proud teplé vody a omýt svoje dokonalé tělo! Ach! Jak jsem byla dojatá. Celou dobu jsem mu děkovala, říkala, jak je úžasné a omlouvala se za to, že jsem mu v minulosti vyčítala možná nějaký špíček nebo pupínek na čele. „Byla jsem tak mimo“, říkala jsem si. Tak dokonalý nástroj máme. Tak skvěle funguje. Ženské tělo je naprogramované tak, aby počalo, donosilo a porodilo dítě! Úplně samo! Fascinující, okouzlující, neuvěřitelné. Byl to tak hluboký prožitek vděčnosti za dokonalost lidského těla. Prostě nádhera. Po sprše jsem si zrcátkem zkontrolovala případná zranění a nic! Teda jeden mini škrábaneček, který byl do druhého dne pryč.

            Do ložnice jsem přišla nadšená, v euforii. Povídali jsme si s mužem skoro celý zbytek noci, nemohli jsme usnout. Mluvili jsme tak vášnivě a nahlas, že nechápu, že jsme malou nevzbudili. Cítila jsem takovou lásku. K sobě, svému tělu, miminku a k mému muži! Byl dokonalý, rozzářený a tak krásný. Kdybych nebyla tak čerstvě po porodu, chtěla bych ho pomilovat. Byl tak mužný, a zároveň tak láskyplný a rozněžnělý. Dokonalá kombinace. Byla jsem tak vděčná, že jsme mohli být doma spolu. Bylo to tak magické, a zároveň tak obyčejné. Porodila jsem v prostoru mezi svými knihami, nočním stolkem a kytarou. V lásce, podpoře, s rodinou.

            Holčička si přála být připojená k placentě třicet pět hodin. To byl pro nás taky nesmírně silný zážitek. Téměř celou dobu, co byla připojená, byla zádíčky nalepená u mísy s placentou. Bylo cítit, že je mezi světy. Už byla venku, s námi, ale zároveň jako by ještě byla uvnitř a všechno zpracovávala. Jako by se ladila na svět, do kterého se zrovna narodila. Druhý den, co byla na světě, nás napadlo: „No jo, ale holčička nemá jméno!“ Začali jsme se jí tedy ptát, jak by se chtěla jmenovat. Na různá jména reagovala docela neutrálně, až pak, když jsme se jí zeptali na to, co nás oba napadlo už nějaké měsíce před porodem: „Chtěla by ses jmenovat Kateřina? Kačenka? Po mamince?“ Holčičce se rozzářily oči a její pohled mluvil jasně. Bude to Kačenka! Jakmile se rozhodlo, posmutněla a začala si pomocí nožiček zuřivě vytrhávat pupečník z bříška. „Loučí se, už chce přestříhnout pupeční šňůru,“ věděli jsme všichni beze slov. Muž odešel vyvařit štípačky (šňůra seschne do takového tvrdého drátku) a já byla s ní. Dávala jsem pozor, aby si šňůru nevytrhla a cítila ten obrovský smutek. Brečela jsem. Přišel muž. Děkovali jsme placentě, brečeli jsme všichni. Bylo to tak silné. Pohřeb. Placenta byla nejlepší kamarádkou naší holčičky. Celých devět měsíců ji živila a chránila. Teď byl čas se s ní rozloučit. Svůj úkol splnila skvěle. Muž se zeptal maličké, jestli může stříhat. Zklidnila se, povolila napjaté tělíčko a s přestříhnutím se uvolnila úplně. Oči se jí rozzářily, najedla se a od té doby je plně s námi. Je to spokojené, šťastné a vyrovnané miminko.

           

A mně už teď nezbývá, než poděkovat Vesmíru, Bohu, Životu, svému tělu, svému úžasnému muži, a hlavně naší malé holčičce za to, že se rozhodla dopřát nám tak nádherný zážitek, který nám bezpochyby změnil a stále mění naše životy.

           

Děkuji všem ženám a matkám. Ode dne zrození naší holčičky cítím k ženství a mateřství nesmírnou úctu. Být ženou je dar a požehnání.

            Děkuji ♡

Přidej se do fb skupiny "Cesta vášně, cesta radosti" a užívej si vlnu inspirace

  • Facebook Black Round

© 2020, Kateřina Kováčová