Moje výborná kamarádka a mimojiné i má někdejší studentka Valča mi jednou řekla: „Miluju na tobě to, jak je ti to všechno jedno, ty názory druhejch. Slyšíš je, to jo, ale vůbec neovlivňujou tvůj způsob žití, pokud teda sama nechceš. Seš prostě sama sebou.

 

ANO! JSEM SAMA SEBOU! HURÁ! Víceméně. Víte jak to chodí, jsou tady chvíle, kdy jsem zmítaná pochybnostmi. Tehdy vezmu svůj strach za ruku a řeknu..„hele, vidím tě, pojď, půjdeme spolu, toto je pro mě důležité, teď prostě POTŘEBUJU být sama sebou.”

 

Ale nenechte se mýlit, nebylo to tak vždycky.

 

Cestu sama k sobě jsem si prošlapala. Občas jsem šla přes hory a lesy, někdy se nořila do průzračných tůní a sem tam uvízla v nepěkně kluzoučkém bahně. A proto jsem teď tady a ťukám tyto řádky do klávesnice mezi tím, co naše úžasná holčička sladce spinká a můj skvělý muž střílí panáčky ve virtuálním světe.

 

Jsem tu, abych vás pozvala na dobrodružnou cestu. Cestu k mojí duši a snad i cestu k té vaší. Moje duše má totiž pozoruhodnou vlastnost. Velmi ráda se odkrývá a ukazuje se, a to nejen mně. Je nespoutaná, divoká, ztřeštěná, ráda tančí, zpívá a křičí do světa: „Hej světeee, dííívej, podívej, jak se dá žít, pojď tančit taky! Bude sranda!” Tahá mě často za rukáv a jako malé dítě říká: „Wooow, to je nááádhera, vidíš to? Vidíš to? Tu krásu! To slunce! Ten strom! Toho člověka! A tamta duše! Jéééé, pojď pojď, půjdeme dál, budeme to všechno zkoušet, zkoumat a hlavně se u toho radovat. Poooojď!”

 

Nechci vám tu popisovat celý svůj život, to je spíš na román :) Pojďme se tedy spolu podívat na zlomové okamžiky. Takové ty chvíle, které vám změní život.

Cestování

Největší škola života a jedna z vůbec největších výzev, na kterou jsem  v životě kývla, bylo cestování -  nastartoval to půlroční erasmus ve Slovinsku a následoval devíti měsíční pracovně cestovní pobyt na Novém Zélandu a pár měsíců ve Skotsku.

 

Vystoupení z komfortní zóny byl akt, který jsem v tomto období podstoupila nesčetněkrát. Nejvíc AHA momentů a otevření srdce i mysli dosud nepředstavitelným zážitkům. Velké změny ve vztazích. Zejména v tom nejdůležitějším - ve vztahu sama k sobě.

 

Jó, to jsem vám ještě neřekla, zdálo se, že mám celkem dokonalý život. Věčně vysmátá hodná holka, která nezkazí žádnou srandu, holka do nepohody, optimistka, „všechno bude fajn, svět je usměvavý, růžový a cool.”

 

Bylo pro mě obrovským šokem, když jsem zjistila, že si na to všechno jenom hraju. Moment, který se vám chystám popsat, je jedním z vůbec nejdůležitějších a nejzásadnějších okamžiků mého života.

Životní aha moment

Bylo to na Zélandu, zrovna jsme cestovali s mojí tehdy nejlepší kamarádkou Dášou a jejím uruguayským přítelem. Za pár měsíců jsem plánovala odlet domů, už jsem nepracovala, měla našetřeno, užívala jsem si cestování a místních krás.

 

A v tom se to stalo. Stála jsem po kotníky v průzračném jezeře, nekončící vodní hladinu lemovaly úchvatné vrcholky hor… Ta nepopsatelná zeleň, modř a třpyt slunečních paprsků. Svět jako by se na chvilku zastavil. A já jsem tam stála ve vší té nádheře, poblíž mých nejmilejších. V ten moment jsem měla všechno, co by si člověk mohl přát. A já jsem tam stála a NEBYLA jsem šťastná. Ale proč? Jakto? To byl přece ten filmový moment, kdy skáčete do vzduchu a každou buňkou cítíte: “JÁ  ŽIJU a že žiju své sny!”

 

A já jsem to necítila. Nic z toho. Tento okamžik mi ukázal, že si na šťastnou jenom hraju. Že můj úsměv je fake. Můj optimismus je způsob, jak si dodat odvahy, abych nebrečela. Schované slzy hodné veselé holky. Přetvářka. A že jsem se přetvařovala většinu svého života. Au!

 

Uvnitř mě zelo prázdno. A nebylo to takové to Moojiho osvícené zenové naplněné prázdno. (Mooji je ten dredatý týpek, na kterého když se podíváte, tak se vám vykouzlí přiblblý úsměv na tváři, aniž byste chápali proč). Toto bylo vyschlé hledající truchlivé prázdno jedné bytosti, která až do morku kostí dychtí po smyslu života, štěstí, naplnění, radosti, lásce. Touží po autentickém ŽIVOTĚ. Tyto všechny pocity byly vměstnané v tom jednom okamžiku. A já jsem prožila to, co jsem v moudrých knihách mnohokrát četla.

 

Vnější štěstí neexistuje. Šěstí je v nás. Šťastným tě nikdo a nic neudělá. Štěstí je stav mysli, nebo spíš stav bytí samotného.” „Wow”, pomyslela jsem si a nechala to plavat.

Pomalu a jistě se štěstí, radost a naplnění začaly vkrádat do mého nitra a já už nikdy nebyla ta holka jako předtím. Něco ve mně se změnilo, přeplo. Vrstva čehosi se odloupla a já jsem se cítila svobodná jako nikdy dřív. Měla jsem pocit, že znovu začínám, život mám na dlani, svět otevřený. Cokoli si budu přát, může se stát. Zároveň jsem už tenkrát cítila, že jsem vedena něčím vyšším. Nějakou silou, principem, vůlí, životem, Bohem. V momentech, kdy jsem s otevřeným srdcem a myslí cestovala, děly se doslova zázraky.

Důvěřuj sobě - důvěřuj životu

Od zlomového okamžiku na Zélandu uplynul nějaký ten rok, další cesty jsem už nepodnikla, cítila jsem, že už mám být doma. Jó, s tímto je spojeno ještě jedno velké uvědomění. Doma jsem zjistila, že celé moje cestování bylo o hledání sebe sama. Odjela jsem, abych si dala odstup a zjistila, kdo jsem, a v této autenticitě začala doma tvořit. Odjela jsem, abych nabrala sílu zvládnout život doma. Ustát si to svoje. Být sama sebou. Už se neschovávat. Doma je to totiž nejtěžší. Doma vás čekají všechny vaše strachy. Vaše rodina, vaše naučené vzorce chování, programy. Aspoň já to tak vnímám.

Zdárně jsem dostudovala VŠ (jsem učitelka tělocviku a základů společenských věd) a rozhodla se, že je čas začít se věnovat svému poslání. A že do tradičního školství mě nikdo nedostane ani za milion. Už tenkrát ve Slovinsku jsem dumala nad svým posláním s tím, že práce s dětmi mi jde a miluju to, ale ten systém.. v dlouhých nudných dnech (ano, i takové na erasmu byly), jsem sjížděla různá videa o alternativních způsobech výuky až jsem se dostala k filmu Summerhill. Po jeho shlédnutí ta moje dušička myslela, že se rozletí a frnkne z Lublaně rovnou do Summerhillu, protože „svobodné vzdělávání - to je prostě onoooo”. Přesně to, co hledám! Skloubení mojí milované psychologie a učení, nebo spíš bytí s dětmi. Pecka! Kdybych tenkrát věděla, že pár takových škol už v Česku jede a jedna z nich čeká právě na mě..

 

Byl únor, státnice úspěšně za mnou a já dumám, kudy kam. Cítím už, že se něco chystá, ale vlastně ještě nevím co a kde… ze studentského Brna se stěhuju (snad jen na chvíli?) zpět k rodičům, kde se vydávám na další dobrodružnou cestu. Tentokrát za svým posláním.

Já totiž cítím, že si práci nemám hledat, že si mě to moje vysněné místečko najde samo. Že mám pracovat na svém připojení s Vesmírem, být online a vyčkávat. Mám to štěstí, že moji rodiče jsou tak blázniví, že mě s tímto nápadem neposlali někam (na brigádu :)) a nechali mě být. Ale že by to tam bylo jednoduché, to se říct nedá.

 

Každodenní procházky v lese s mamkou a její nekonečně opakující se otázky ve stylu: „To si opravdu myslíš, že ti někdo zavolá a nabídne ti práci? Že ti práce spadne do klína? Jen tak? Samo se?” Postupem času to mamka začala vzdávat (já jsem velmi tvrdohlavý jedinec), dokonce začala být otevřenější: „Jako věřím ti, že na cestách se ti děly zajímavé věci, šťastné náhody, atd.. věřím, že Vesmír něco zařídí.. ale práce… práce, to už je moc velký kalibr.”

 

Nechápejte mě špatně, to, že jsem “vyčkávala” neznamená, že jsem jen seděla doma a koukala na telku :) kromě těchto posilujících debat (ano, já jsem se posilovala, moje důvěra byla dennodenně zkoušená, dýchala jsem a věřila dál), jsem šla do akce, když jsem měla nápad, pocit, impuls. Svoji diplomovou práci na téma Svobodného vzdělávání jsem poslala všem zajímavým lidem, kteří mi přišli na mysl :D V těchto věcech jsem fakt střelec a miluju to na sobě :)

 

A už tam mi za pár dní přišla odpověď, redaktorka časopisu Meduňka chtěla, abych napsala dvoustránkový článek o svobodném vzdělávání do červnového čísla. Hurrrááááá, funguje to! Dumala jsem nad článkem a přistál další email. Svoboda učení (organizace zabývající se svobodným vzděláváním) mě zve na besedu do Prahy! Huuurrrráááááá, funguje tooo!

V březnu se jede do Prahy! Balím s sebou své dvě nejlepší kamarádky a jedeme na výlet. Jedná se o velmi neformální besedu v kavárně, kam přijde možná patnáct lidí. No dobře, možná jsem očekávala trošku víc, jeli jsme skoro 300 km. „Klííííd”, říká můj vnitřní hlásek. “Důvěřuješ tomu životu nebo ne? A vůbec, jsi na výletě, tak si dej kafe a užij si svých pár minut slávy.” Nádech, výdech, tak jooooo nooo, du na to.

Moje “přednáška” byla prostě úžasná. Nemějte mi to za zlé, zní to trošku nafoukaně, ale já jsem si to TAK užila! Začala jsem mluvit a během minuty jsem se tak rozvášnila, že už ani netuším, co jsem jim to tam všechno řekla, ale bylo to skvělé. Byla jsem rozzářená jako žárovka a ostatní taky! :) Tak toto stálo za to. Holky byly nadšené. A já taky. Totálně.

 

Už už jsme odcházeli, když v tom mě zastavil manželský pár. Muž na mě vychrlil něco ve stylu: “Dobrý den, naše děti chodí do svobodné školy v Buštěhradu a my bychom fakt chtěli, abyste tam učila.” “Dobrý dne, cooožeeee?” Koukám vyjeveně, děkuju a ťukám do mobilu webové stránky jejich školy s tím, že prý tam mám určitě co nejdřív napsat a zmínit to doporučení a že až se přijedu podívat na školu, rozhodně můžu spát u nich.

 

Po cestě domů s holkama všechno vášnivě rozebíráme, jsem na vážkách, ptám se stále dokola sama sebe: “To je ono? To je to moje místo?”. Zatím mi to úplně nesedí, rodiče byli sice milí, ale co moje srdce? Moje intuice? Co říká? Nevím. Cítím se teď zahlcená, nechávám to být.

 

Jak dny ubíhají a moje srdce začíná čím dál tím víc tlouct v rytmu “Bu-ště-hrad” :D píšu jim mail, připojuju své vůbec první video, které jsem jednoho dne v euforii nahrála v lese - na téma svobodného vzdělávání samozřejmě a čekám. ČEKÁM. A ČEKÁM.

 

Pokaždé, když mi zvoní telefon, ptá se mě mamka: “Volá Buštěhrad?”. Když opakovaně odpovídám, že ne, vtipně utrousí, že ten můj vesmír nějak nefunguje. Říkám jí: „mamko, já teď mám jiné zájmy (a to trochu kecám, protože fakt CHCI, aby se mi ozvali),  každopádně! Vdává se mi sestřička, jdu za svědka, ladíme program, nemám teď na Buštěhrad čas. Až bude všechno zařízené, zavolají.” Fakt tomu věřím, zároveň vím, že to musím pustit. Celý Buštěhrad. Pokud to totiž není to “moje místečko”, prostě tam nebudu. Tak to nechávám plavat (a lehké to teda není! Nejsem mnich ani Mistr Yoda :))

 

No a co myslíte? Jak to dopadlo?

 

Den před sestřinou svatbou, všechno zařízené, připravené, jdeme akorát dořešit zákusky, pohodička, těšíme se. Telefon. Buštěhrad. Brečím. Mamka taky. Vřískáme. Za týden tam jedu.

 

Fakt bydlím u těch rodičů, jak se mi tenkrát nabídli. Jsou úžasní. Ve škole se cítím jako doma. Od září nastupuju. Dalším “zázrakem” najdu krásný byt ve vile. Miluju to. Školu i všechno kolem. Jsem nadšená. Jsem na “svém místě.” Žiju své poslání.

A co dál?

V úžasné svobodné škole jsem žila své poslání rok a půl. Během té doby se děly další zázraky, potkala jsem svého skvělého muže a čekáme miminko. Porod je další úžasná transformace a já vím, že po něm už nebudu nikdy stejná. Vím, že do školy už se nevrátím. Moje duše chce zase letět dál.

 

Letí, letí a doletěla až sem! Sem mezi vás :)

 

Tak vás tady jménem svojí bláznivé duše vítám a zvu vás na výpravnou cestu, která bude možná daleká a možná krátká. Bude taková, jakou si ji budete přát. Třeba bude krátká, rychlá a odfoukne vás zase dál za jiným poznáním. Možná se s mojí duší skamarádíte a budete hledat spolu. Ona tu cestu totiž zná.

 

Autentickou cestu radosti, vášně a nekonečného poznávání. Má touhu vám to ukázat. A třeba i rozfoukat váš plamínek, budete-li si to přát. Možná vás občas rozesmutní, možná rozesměje. Nejvíc na světě si totiž přeje probudit Vás k vaší vlastní autenticitě. Protože pak bude mít s kým blbnout :)

  • Facebook Black Round

© 2020, Kateřina Kováčová